Zkuste spočítat, kolikrát jste zažili hospodskou, nebo internetovou debatu, co skončila konstruktivně. Kdy jedna strana uzná, že ta druhá má pravdu. Vyšlo vám hodně malé číslo, že? Nedivme se. Jsme tak prostě nastavení. Hájíme si každý tu „svou pravdu“. Jsou ale i způsoby, jak debatovat efektivně, nepohádat se u toho a dobrat se i smysluplného konce. Tady jsou 3 pravidla, které vám s tím pomůžou:

  • Pravidlo první: snažme se pochopit. Pokud řešíte téma, na kterém vám záleží, je snadné odsoudit názorového protivníka jako „toho zlého“. To je špatně. Vede to jen k tomu, že se každý zatvrdíte ve svém názoru a nenajdete společnou řeč. Správně uděláte, když se toho druhého budete trpělivě ptát a budete se snažit ho pochopit. Co si o tématu přečetl, co sám zažil, co zaslechl od kamaráda, … Jak vlastně svůj názor získal. Až to zjistíte, otevře se vám cesta k jeho zpochybnění a dost možná i k přesvědčení.

 

  • Pravidlo druhé: nekřičme a naslouchejme. Jsou lidi, kteří se rádi poslouchají. Zvlášť v debatách s publikem je to často souboj ego vs. ego. Na nože. Pokud se to týká nás, měli bychom si to uvědomit a bojovat s tím. Ano, víme – pokušení vytáhnout mobil a sázet jeden argument za druhým, dokud ten druhý na stůl nehodí bílý ručník, je velké. Ale tudy cesta fakt nevede. Neustálé vyvracení toho, co ten druhý říká, může být dokonce kontraproduktivní. Stejně jako zákazy toho, co má číst. Mnohem lepší je nabídnout alternativu. Třeba věta „Jasně, rozumím ti. Ale co když se na to podíváš z druhé strany…?“ může toho druhého přimět o jiném pohledu alespoň uvažovat. A už to je často úspěch.

 

  • Pravidlo třetí: nastavte si realistické cíle. Myslet si, že z někoho, kdo celý život kupuje Apple, uděláme během jedné debaty zarytého příznivce Androidu, je dost naivní. Mnohem efektivnější cestou je podrýt sebevědomí druhé strany. Pokud třeba při diskuzi padne výrok, o kterém víme, že není pravdivý, je čas na výpad. Výpad v podobě… dalších otázek. Ty oponentovi pokládáme ve snaze přinutit ho zamyslet se nad tématem trochu víc, než je zvyklý. Otázky jako „A není to náhodou tak, že…?“, „Co kdybych ti řekl, že…?“ Pokud otázky pokládáme správně, oponent může znejistět a někdy i názor po čase přehodnotit. Pak si sice bude myslet, že ke změně názoru přišel vlastní cestou, ale o to líp. K čemu lidi přijdou sami, s tím se taky daleko líp ztotožňují. Vás může těšit dobrý pocit z dobře položených otázek. A dobře odvedené práce.

Podtrženo sečteno: nejlepší zbraní je, možná paradoxně, empatie a vstřícnost. Vyslechněme druhou stranu, jednejme s ní jako se sobě rovnou, pochopme ji a pokusme se ji přinutit zamyslet se nad svými názory. A pokud se to nepodaří napoprvé, nevadí. Přesvědčování je těžká disciplína a přimět někoho změnit názor, může trvat hodně dlouho. Když se to ale podaří, stojí to za to.

Autor: František Trojan

 

Zdroje:
Balanc (2018), podcast, Český rozhlas: https://wave.rozhlas.cz/uz-ve-skolach-deti-trestame-kdyz-neco-nevedi-v-dospelosti-pak-neumi-chapat-druhe-7896015
Prokůpek (2018): Psychologie ovlivňování
Gálik (2012): Psychologie přesvědčování
Nazar (2013): The 21 principles of persuasion