Určitě se vám to už někdy stalo – rodinná večeře, večer v hospodě, komentáře pod statusem, nebo diskuse pod článkem. Vůbec nechápete, co to tam daný člověk napsal nebo co váš příbuzný právě pronesl u bramborového salátu. Tohle si opravdu myslí? A začínají hádky, které neberou konce.

Ale jak mluvit s lidmi, se kterými nesouhlasíte? Není na to jednoduchá odpověď. V posledních letech se společnosti čím dál více polarizují, názorové spory přecházejí do sporů moralizujících a lidé ztrácejí schopnost diskutovat . Nepropustné sociální bubliny se pokaždé jeví jako překvapující a s rostoucí nedůvěrou během pandemie se shoda a klidná vstřícná debata jeví jako téměř nemožná.

Nálepky jako antirouškaři, zavírači, popírači, kývači, chřipečkáři  jsou nejrychlejší způsob, jak diskusi zabít. Jak se ale reálně mohou rouškař s antirouškařem bavit? Těžko, ale jde to. A je to nesmírně důležité. Mluvit spolu a snažit se druhou stranu pochopit.

 

Společná řeč

Základ je takzvaný common ground. My tomu můžeme říkat společná řeč nebo sdílená realita. Věci, které nás spojují a na kterých nám společně záleží. Určitý pevný základ, na kterém se obě strany shodnou. To je dobré si vymezit otázkami před začátkem diskuse. Ptejte se druhé strany, na čem se ještě shodnete, na čem eventuálně můžete stavět a kde se vaše „světy” už rozcházejí. V diskusích o koronaviru to mohou být například otázky: Věříš, že koronavirus existuje? Myslíš, že covid-19 je nebezpečné onemocnění? Proč si myslíš, že jsou roušky (ne)účinné? Poté, co si společně vymezíte pole diskuse, můžete pokračovat.

V případě, že se  nedokážete shodnout na společné realitě, je možné, že diskuse nebude mít vůbec smysl. Dokonce může být i kontraproduktivní. Pokud se jedná o nějaký spor, který si druhá strana může vzít osobně, je možné, že emotivní diskuse oponenta uvrhne pod větší tlak, více se uzavře, a o to víc se utvrdí ve svém dogmatickém názoru.

 

Otázky, lepší než argumenty

Pokud proti vám sedí někdo, s kým se v diskusi zásadně míjíte, vždy je lepší snažit se jeho názor rozebrat doptávajícími se dotazy. Jak k danému názoru došel? Proč si to myslí? Na základě jakých informací? Odkud je čerpá? Je to důvěryhodný zdroj? Takové dotazy mohou vyvolat pocit nejistoty z nesrovnalostí v argumentaci, na kterých jeho názor stojí.

To následně může vést k snížení sebevědomí v přesvědčení a postupně i ke změně. Než oponenta zahltit  argumenty, kterým stejně jen tak neuvěří, je lepší upozornit na nepřesnosti a iracionality v jeho tvrzení.

I přesto, že otázky “Jaký máš zdroj? A mohla bych ho vidět? pravděpodobně nebudou u piva úplně nejpopulárnější taktikou, mohou poukázat na relevantnost informace. Je rozdíl, pokud to daný člověk četl ve vědeckém časopise nebo to slyšel ve videu na YouTube, či ve statusu kamaráda na Facebooku. Vždy je ale efektivnější hledat mezery v dané argumentaci, než přímo fact-checkovat a porovnávat zdroje. 

Chce to čas

Je naivní si myslet, že během jedné debaty změníme něčí názor, především, pokud je to názor pevně zakořeněný, propletený s dalšími hodnotami a pohledem na svět. Tam se s člověkem nehýbe snadno. Současně každý z nás se nerad mýlí, přiznává si chybu a mění svá přesvědčení. To všechno nepřispívá k tomu, abychom během jedné debaty otočili. Vliv na to má i několik pojmenovaných efektů/zkratek, např. efekt kotvení. Je tedy důležité být trpělivý, dát druhé straně čas, nečekat zázraky.

 

Face 2 face

Osobní komunikace bývá konstruktivnější a efektivnější, než komunikace na sociálních sítích. Tváří v tvář nám totiž pomáhá i nonverbální komunikace a snadněji tak odhadneme, jak to druhá strana myslela. Vzhledem k současné situaci je ale jasné, že online kontakt převažuje. Je tedy dobré mít na paměti, že v případě konfliktu či nesouhlasu je lepší jednat v soukromých zprávách než v komentářích. Ty jsou veřejně viditelné a je snadnější v nich druhého zostudit. Někteří mají i tendence reagovat jinak pod vlivem toho, že si komentář přečtou další lidé.

 

Empatie a respekt

Pravděpodobně se ještě nikdy nikomu nepodařilo přesvědčit druhého o své pravdě tvrzením, že je druhá strana pod vlivem lží a dezinformací. Snaha přimět druhého přehodnotit vlastní názor by měla být založena na respektu a snaze pochopit, z čeho ten druhý vychází. Zda ho do anti-rouškařského hnutí dostal chaos a přehlcenost informacemi, či se na tom podílí jeho současná zoufalá životní situace, ve které je náročné hledat pozitivní východiska. Je nutné si uvědomit, že ke konspiracím či dezinformacím se lidé často přiklánějí v tíživé situaci, životní, či finanční. Lidé se bojí nebo jsou úzkostliví kolem dané problematiky.

Druhá strana vás bude ochotna poslouchat pouze tehdy, pokud cítí, že ji respektujete. Empatie, snaha o pochopení jsou důležité faktory. Nemůžete se stavět do role arbitra, někoho, kdo přichází vysvětlit, kde je pravda a co je správné si myslet. Snažte se ukázat, proč zastáváte danou pozici a  co vás k tomu přivedlo. Že jste ochotni naslouchat a měnit vlastní názor pro lepší argumenty.

 

Začněte u sebe

Kritické myšlení neznamená pouhý skepticismus. Kritické myšlení je především o hledání dobrých důvodů pro svá přesvědčení. Kritické myšlení je ale také sebereflexe. Dokázat posoudit, co všechno má na náš názor vliv. Naše sociální postavení, vzdělání, zdroje informací, jednoduše v jakých bublinách se nacházíme.

Důležitým faktorem je otevřenost. Byli byste vy ochotní a dostatečně pokorní změnit názor, pokud by vám někdo přinesl objektivně kvalitnější důvody? Důležitá je i otevřenost tomu, že se můžeme mýlit, a že důležitá empatie pro druhou stranu neznamená souhlas nebo podporu.

Je jednoduché odsoudit, proč se druhá strana mýlí. Těžší je, přiznat si, důvody, kvůli kterým my věříme tomu, čemu věříme. Obě strany mají chyby, často úplně ty stejné chyby, které jsou našemu mozku jistým způsobem přirozené. Je důležité o těchto “chybách”, kognitivních zkratkách, vědět a snažit se s nimi pracovat. Dobré je si ale uvědomit, že stejně jako nepřestaneme vidět oční klam, i když víme, že se jedná o oční klam, nepřestanou na nás mít vliv kognitivní zkratky poté, co je budeme znát.

Tak buďme empatičtí, trpěliví a otevření. Jinak to nepůjde.

 

Text: Josefína Knollová 
Grafika: Magdalena Feikusová