Zjistili jsme pro vás odpovědi na otázky, o kterých si myslíme, že by je v dnešní době měl znát úplně každý. A že to s nimi myslíme opravdu vážně, tak jsme se na ně zeptali profesionála na slovo vzatého: Thomase Nicholse Ph.D., profesora na Harvardu, který se ve své akademické kariéře věnuje právě problematice propagandy a dezinformací.
- Jak můžeme co nejjednodušeji rozpoznat propagandu?
Základní věc je si ten článek přečíst. Většina lidí nemá tu trpělivost číst z textu něco víc než jen titulek. Hned druhý krok je položit si otázku: Kdo ten článek napsal? Jestli je anonym, nebo někdo neznámý na nějaké webové stránce, mohl to také klidně napsat spolužák vedle v lavici.
Při čtení textu se zeptejte na další věc: Informuje mě článek o nějakých faktech, nebo cílí na moje emoce? Pokud narazíte na článek, nad kterým s vámi cloumá vztek nebo strach, zpozorněte. Skuteční novináři se snaží informovat a emoce, ty jsou nepřítelem. I kvalitní články samozřejmě dokáží vyvolat city, ale ty se dostaví až pod zapřemýšlení nad příběhem.
Čtvrtá rada je zeptat se sám sebe, kdo je ve článku představený jako hlavní autorita. Jestli jsou to pořád ti samí lidé, ta samá vláda, jestli jsou to lidi, o kterých jste nikdy neslyšeli a nemůžete je ani najít na internetu, začněte být skeptičtí.
Poslední rada je kombinování zdrojů. Pokud je zpráva důležitá a pravdivá, potom se jí světová média ihned chytnou, ať už je zdroj v jakémkoliv jazyce. To je ostatně další zbraň propagandy – nutit lidi i novináře ztrácet čas nad ověřováním nepravdivých informací. Ačkoliv se tak může zdát, propaganda se v dnešní době nesnaží vyměnit cizí pravdu za svoji, ale sebrat kyslík veřejné debatě tím, že ji zavalí obrovským množstvím dezinformací.
- Proč jsou někteří lidé náchylní tomu věřit různým dezinformacím a konspiračním teoriím?
Je to kombinace strachu a nejistoty
Když se lidé nemohou vyrovnat s tím, jak děsivé místo umí svět být, vytvoří si teorii, která tomu matoucímu světu dá řád. Vezměte si například 11. září – pro mnoho lidí je těžké žít ve světě, ve kterém devatenáct šílenců z Blízkého východu může zabít tři tisíce lidí. Je to příliš náhodné, nebezpečné, děsivé a proto neuvěřitelné. Tak řeknou, že to udělal George Bush, protože jedině on a jeho vláda mají dostatek moci vykonat něco tak ohromného. Tato teorie lidem přináší pocit klidu, protože světu zase navrací řád, jeho pocit kontroly.
Konspirace pomáhají cítit se důležitým
Mnoho lidí se v dnešním globalizovaném světě cítí nevýznamně. Připadá jim, že se nikdo nestará o jejich strach a názory. Když člověk trpí pocitem bezmoci a méněcennosti, konspirační teorie slouží jako obranný mechanismus zraněného ega: „Jsem lepší, protože já vím věci, které vy ostatní nevíte a nikdy nepochopíte.“ Myšlenka, že já jako jeden z mála rozumím Pravdě s velkým P, mě dělá lepšího než všechny vysokoškolské studenty a profesory, dělá mě důležitého, významného. Pokud v člověku víra v konspirační teorie a různá alternativní vysvětlení vyvolává tyto pocity, fakta jsou bohužel vedlejší.
- Jsou mladí lidé více náchylní věřit propagandě než starší ročníky?
Nepochybně. Mladí lidé o něco častěji nečtou články, jen očima přeletí titulek a jdou dál. Je to přirozené, protože když je člověku šestnáct nebo devatenáct, jsou pro něj na světě daleko zajímavější věci, než je politika.
Propaganda je tu dřív, než se stihne přirozeně vyvinout kritické myšlení.
Středoškoláci zároveň často nemají vyvinutý automatický filtr na to, co je důvěryhodné a co ne. Některým věcem zkrátka člověk uvěří spíše v šestnácti než ve čtyřiceti, a i toho dokáže propaganda využít. Když člověk vyrůstá, mnoho věcí okolo je nových, což je skvělá věc. Zároveň to ale toho nejchytřejšího mladého člověka dělá zranitelného vůči propagandě, protože jí čelí ještě dřív, než si stačil vyvinout zdravou míru skepse. Proto je propaganda tak účinná mezi mladými lidmi. Nabourává jejich možnost v klidu si vytvořit schopnost kriticky myslet.
Výsledkem je, že mladé generace upadají do apatie, nechtějí se už tématy zabývat a nezapojují se do veřejného života. A to je přesně cílem propagandy – udusit veřejnou debatu.
- Jak se dá proti apatii bojovat?
Bojovat proti apatii u mladých lidí je velmi obtížné. Lidé mezi osmnácti a dvaceti pěti lety mají nejhorší volební docházku. Politika se v tomto věku často zdá ještě hodně vzdálená. A to částečně i proto, že v politice mladí nevidí nikoho ze své generace, jen samé staré lidi. Připadá jim pak, že s politikou nemají nic společného.
Mladí potřebují mladé vzory
Proti apatii pomáhá větší kontakt mezi mladou generací a mladými lidmi v politice, kteří jsou jen třeba jen o pět nebo deset let starší. Slyšet o důležitosti volit nebo o pozitivech mediální gramotnosti od prošedivělého padesátníka je k ničemu. Je daleko efektivnější, když mladí debatují s mladými aktivními lidmi, kteří jsou v jejich letech a zajímají se o dění okolo sebe.
Je přitom velmi důležité, aby se mladí lidé zapojovali do politického života. I když je politik demokraticky zvolený, určitě to neznamená, že má vždy pravdu, a že s ním musíte souhlasit. Pokud se na politické scéně děje něco, co podle vás není v pořádku. Máte veškeré právo ptát se a debatovat, ať už je vám šedesát nebo šestnáct.
Autor: Alžběta Bajerová, Ondřej Chlupáček, Petr Střítežský