Současná situace
Covidová epidemie způsobila naprosté zahlcení všech médií, sociálních sítí a jiných informačních zdrojů. Ze všech stran se na nás valí emotivní titulky, experti, grafy, studie a nekončící omezení a opatření bez vidiny nějakého horizontu či naděje na zlepšení. Tohle všechno způsobuje u lidí pocit bezmoci, strachu, agonie a frustrace.
Negativní emoce a současná situace jsou pak úrodnou půdou pro dezinformace a polarizaci společnosti. Čím to je, že i když to původně vypadalo, že čelíme společnému nepříteli, bojujeme v současné době hlavně sami proti sobě? Proti názorovým oponentům, které vnímáme jako zaslepené v lepším a jako idioty v horším případě?
Vliv na to má několik věcí. Z velké části se ale jedná o lidskou přirozenost. Článek z části navazuje na předešlý blog o očkování a následně se podívá na téma vzájemné komunikace a debat v širším kontextu.
Vakcinace
Očkování je v současnosti rezonující téma. Dezinformace, konspirační teorie a hnutí, která se proti očkování vymezují v posledních letech rostou. Tento skepticismus je často vyvolán špatnou osobní zkušeností, strachem, snahou rodičů chránit své děti před možným nebezpečím, ale i masivním nárůstem dezinformací. Když jdou rodiče s obavami za lékaři, můžou jejich obavy být bagatelizovány, nebo se jim může dostat nežádoucího doktorského paternalismu. Můžou tak cítit zostuzení a nepochopení místo toho, aby se zbavili obav.
Lidé, kteří podléhají manipulacím o očkování, nejsou nevzdělanci či ignoranti, naopak často tráví spoustu času hledáním informací. V tomto případě se ale z laického vzdělávání na internetu stává hledání informací, které potvrzují nejhorší obavy a názor, že očkování je především škodlivé.[1]
Velkou roli v tom všem hraje (ne)důvěra. Ať už v očkování jako takové anebo v instituce a vědu. Velmi často totiž skepse vůči očkování neplyne z důkazů a faktů o neúčinnosti očkování, ale z nedůvěry v systém. Je to nedůvěra vůči kolektivnímu poznání, pokroku, vědě, vědeckým metodám nebo vůči autoritám. Nestačí tak vyvracet mýty o očkování, musíme se snažit budovat důvěru ve vědu, v medicínu a v lékaře.[2]
Není to tak, že by se internetem šířily neprůstřelné, dokonale vymyšlené dezinformace, jejichž odhalení a vyvracení trvá dny. Šíří se informace, které zapadají do podlomené důvěry čtenářů, ti s nimi kvůli konfirmačnímu zkreslení (tedy jevu, kdy čtenář spíše uvěří textu podporující jeho názor) souhlasí a ochota ověřovat odpadává. Za monitorem sedí člověk, kterého žene strach o sebe nebo o své děti. Nedůvěra v lékaře a v systém ho ale motivuje hledat především ty informace, které podporují jeho názor. Názor, že mu je pravda skryta a tajena, a přitom stojí přímo před očima.
Nejprve názor, poté informace
Náš mozek bohužel často nefunguje jako kritický a racionální soudce informací, nýbrž jako určitý advokát, který i díky tzv. konfirmačnímu zkreslení vybírá především ty informace, které potvrzují náš názor. Náš mozek funguje selektivně – ukazuje to několik kognitivních zkratek, které nám zjednodušují fungování, ale současně zkreslují náš svět. A děláme to všichni, nejen naši názoroví oponenti.
Jak ale hledat pochopení pro naše spoluobčany, kamarády, rodinné příslušníky, nad jejichž názory nám zůstává „rozum” stát? Často totiž máme pocit, že oponující strana je úplně mimo. Jak si tohle můžou myslet? Když přece tohle všechno víme? Oni jsou snad úplně hloupí. Některé výzkumy ukazují, že vzdělanost má na našich názorech podíl. Neznamená to ale, že si jiní myslí to, co si myslí, protože jsou hloupí a my jsme ti inteligentní. Vzdělanost neznamená, že je někdo chytřejší.
Důležitou roli hraje důvěra v instituce nebo zdroje informací. Ty v dnešní době ovlivňují např. algoritmy. I přesto, že dva lidé čerpají své názory na Facebooku, každý má jinou zeď a čerpá tak z jiných zdrojů. Sociální sítě negenerují škálu názorů, ze které si kriticky vybereme ten nejlépe strukturovaný. Předloží nám spíše ten, u kterého předpokládá, že s ním budeme souhlasit. A je tak velmi pravděpodobné, že člověk, se kterým se u rodinné večeře hádáte, bude mít zeď na sociální síti naprosto odlišnou od té vaší.
Kromě konfirmačního zkreslení je důležitá takzvaná iluze nadřazenosti. Ta spočívá v tom, že většina lidí si myslí, že jsou chytřejší než ostatní. Což je logicky nemožné. V některých studiích se uvádí až 90 %. Tato iluze ale neplatí jen na ty objektivně “hloupější”. Ve studii, která se věnovala vysokoškolským pedagogům, o sobě „nadprůměrně” ve srovnání se svými kolegy uvažovalo 94 % tázaných.[3]
Je tedy důležité brát v potaz, že každý z nás si myslí, že má pravdu. Pro svou pravdu přednostně vyhledáváme informace, které ji podporují, a selektujeme ty, které se nám nehodí. Je to totiž se mýlit, pro každého z nás. A je velmi těžké měnit názor. Všechny tyto věci jsou ale zásadní pro konstruktivní debatu.
Náročný boj
Boj s dezinformacemi je složitý a dlouhodobý. Než si zodpovědný člověk udělá názor, prostuduje si důkladně zdroje, metodologii studie, autora, relevanci a následně jej možná sdílí. Člověk, který si informace neověřuje, už posílá desátý řetězový mail a budí paniku na sociálních sítích falešným videem, které sdílí do několika skupin. Co s tím?
S takovými lidmi se musíme naučit mluvit, snažit se je pochopit a řešit příčiny jejich chování. Protože sdílení dezinformací a naštvanost jsou jen důsledky problému. Symptomy, se kterými nekonečně bojujeme v pozici toho slabšího.
Velkým problémem je také moralizace celého konfliktu. Fakt, že oponenta již nepovažujeme za názorového protivníka, ale za morální vyvrhel a hrozbu, který se snaží rozvrátit společnost. Tento faktor má mnoho příčin. Přesun debat na sociální sítě, polarizace, bulvarizace nebo neochota chápat a diskutovat s druhou stranou, protože je mnohem snadnější nad protivníkem mávnout rukou jako nad marným zmanipulovaným případem. Pokud to ale takto dělají obě strany, nebudeme si za chvíli mít s kým vyměňovat názory.
Na co nezapomínat
Dezinformace jsou závažný problém. Lži se na internetu šíří rychleji než pravdivé zprávy a je nutné je pojmenovávat a vyvracet. V diskusi je ale důležité chápat, že oponent, který z dezinformací čerpá není pouze zmanipulovaný samotnou informací, ale že jeho důvěra je podlomena již v momentě, kdy k takové informaci přistupuje a je ochotný jí věřit.
Kromě empatie a trpělivosti jsou důležité i základní poučky, které není na škodu zopakovat. Ověřujte, zjišťujte, kde má informace původ a kdo je autorem. Rozmyslete si, než něco nasdílíte. Pamatujte, že nemusíte mít názor na všechno. Je normální se mýlit a je dobré to umět přiznat. Vnímejte věci v kontextu – žijeme ve složité době, na různé lidi má epidemie různé dopady a měli bychom být solidární.
A pokud se o očkování chceme bavit, je nutné se snažit druhou stranu pochopit, na obavy odpovídat chápavě a otevřeně, ne pohrdavě a povýšeně.
Text: Josefína Knollová
Grafika: Magdalena Feikusová
[1] Majid, U., & Ahmad, M. (2020). The Factors That Promote Vaccine Hesitancy, Rejection, or Delay in Parents. Qualitative Health Research, 30(11), 1762–1776. https://doi.org/10.1177/1049732320933863
[2] Pierre Verger & Eve Dubé (2020) Restoring confidence in vaccines in the COVID-19 era, Expert Review of Vaccines,19:11, 991-993, DOI: 10.1080/14760584.2020.1825945
[3] LACKO, David. Proč hlupák zůstává hlupákem?: a další psychologické fenomény. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2019. ISBN 978-80-7623-005-7 (str. 70)