Jak dezinformace a mýty podporují homofobii ve společnosti

19. 5. 2025

V sobotu, 17. května, jsme si připomínali Mezinárodní den proti homofobii, bifobii a transfobii. Den, který mimo jiné upozorňuje na to, že nenávist se nerodí sama od sebe, ale často z nevědomosti, strachu nebo ohýbání faktů.

„Homosexuálové ohrožují děti!“
„Dneska je LGBT spíš trend, vždyť před pár lety o tom nikde nebyla ani zmínka!“
„Homosexualita je nemoc a měla by se léčit!“

Podobné věty jsme ve svém okolí zaslechli asi všichni. Často nás zaskočí do takové míry, že nevíme, jak reagovat, a ve snaze vyhnout se konfliktu poznámku raději přejdeme. Všechny ale spojuje to, že za nimi nestojí fakta, ale mýty, polopravdy a dezinformace, které jsou s odlišnou sexuální orientací spojeny od samých počátků a daly vzniknout právě homofobii, strachu z homosexuality a odporu vůči ní.

V tomto článku se podíváme na to, jak mýty a dezinformace podporují homofobii, jak se v nich orientovat a jak je bezpečně a srozumitelně vyvracet – ať už v hovorech s blízkými, nebo veřejně.

Proč se bojíme jinakosti

Strach z toho, co neznáme, je jedním z nejstarších lidských mechanismů. V době, kdy jsme žili v jeskyních a okolní svět byl plný skutečných hrozeb, nám tento instinkt pomáhal přežít. Neznámé = potenciálně nebezpečné. Uteč, nebo bojuj. Lepší utéct před neškodnou hrozbou, než se splést a umřít.

Jenže dnes už v jeskyních nežijeme. Nečelíme útoku divokých zvířat pokaždé, když vyjdeme ven. Máme funkční vzdělávací systémy, knihy, internet. Máme možnosti pochopit, co se nám na první pohled může zdát cizí. Náš mozek ale občas pořád reaguje postaru, rychle a emocionálně, a právě toho využívají předsudky, mýty a dezinformace.

Věty v úvodu článku nevycházejí ze znalosti, ale z obav a nejistoty. Často je šíří lidé, kteří LGBTQ+ komunitu osobně neznají a vytvářejí si názor na základě zavádějících informací nebo opakují výroky vytržené z kontextu a emocionálně zabarvených příspěvků na sociálních sítích. Zároveň se potvrzuje, že podpora nenávistných projevů přímo ze strany politiků nebo jiných veřejně činných osob legitimizuje diskriminaci a podporuje přeměnu slov v činy.

Právě tady vstupují do hry algoritmy, které se postarají o to, že když nás na sítích jednou něco vyděsí nebo naštve, zkrátka v nás vzbudí nějakou silnou reakci, dostaneme podobného obsahu víc a víc. Sociální bubliny nás zase uzavírají mezi podobně smýšlející komunitu a budují zdání, že naše názory sdílí celá společnost. Místo porozumění se pak v našich feedech posiluje strach a nenávist.

Mýtus vs. fakt

Podívejme se nyní na šest nejčastějších mýtů, které podporují homofobii, vysvětleme si, proč nejsou pravdivé, a jak na ně můžeme citlivě reagovat.

🗣️ 1. mýtus: „Dneska je LGBTQ+ trend, vždyť před pár lety o tom nikdo nevěděl!“
🫂 Realita & co říct: To, že o LGBTQ+ lidech dnes víc slyšíme, neznamená, že dřív neexistovali. Odlišné sexuální orientace nejsou žádným výmyslem moderní doby. Záznamy o queer lidech najdeme v mnoha kulturách napříč historií – od starověkého Řecka přes původní národy v Americe až po Asii. To, co se mění, je viditelnost a jazyk, kterým o těchto identitách mluvíme. Termíny jako transgender nebo nebinárnost jsou novější, ale lidé, kteří se s nimi ztotožňují, tu byli dávno předtím.

🗣️ 2. mýtus: Homosexualita je volba.
🫂Realita & co říct: Sexuální orientace není vědomé rozhodnutí, stejně jako si nikdo nevybírá být heterosexuální. Vědecké výzkumy naznačují, že sexuální orientace má biologický základ – souvisí s genetikou a vývojem mozku už před narozením. Některé studie dále ukazují, že se formuje v raném dětství (od narození do tří let), ještě před tím, než dítě plně chápe pojem sexualita.

🗣️ 3. mýtus: Homosexualita je duševní nemoc, tudíž lze vyléčit.
🫂Realita & co říct: Homosexualita není nemoc, a proto nepotřebuje léčbu. Už v roce 1973 ji Americká psychiatrická asociace odstranila ze seznamu duševních poruch. Od té doby se na tom shodly i další odborné organizace po celém světě. Tzv. „konverzní“ nebo „reparativní“ terapie byly opakovaně vyvráceny jako neúčinné a škodlivé – mohou vést k depresím, úzkostem i traumatu. Dokonce i organizace, které je dříve propagovaly, jako Exodus International, dnes otevřeně přiznávají, že nefungují.

🗣️ 4. mýtus: LGBTQ+ lidé jsou nebezpeční pro děti / Gayové jsou pravděpodobněji pedofilové.
🫂Realita & co říct: Sexuální orientace nemá žádnou spojitost s pedofilií – ta je samostatně klasifikovanou psychiatrickou poruchou. Výzkumy opakovaně potvrzují, že gayové nejsou častějšími pachateli sexuálního zneužívání dětí než heterosexuální muži (ti jimi naopak jsou ve více než 90 % případech). Statistiky navíc ukazují, že většina případů zneužívání dětí se odehrává v prostředí rodiny nebo známých.

🗣️ 5. mýtus: Špatná výchova způsobila spuštění homosexuálního genu.
🫂Realita & co říct: Sexuální orientaci nelze ovlivnit výchovou. Neexistuje žádný „spouštěč“, kterým by rodiče mohli způsobit, že se jejich dítě stane gayem, lesbou nebo bisexuálem. Většina LGBTQ+ lidí byla vychována heterosexuálními rodiči a naopak, děti vyrůstající ve stejnopohlavních rodinách se zpravidla nestávají homosexuály. To, co však může zásadně ovlivnit život dítěte, je způsob, jakým rodiče na jeho orientaci reagují. Přijetí, podpora a otevřená komunikace mají přímý vliv na duševní zdraví a pohodu dítěte.

🗣️ 6. mýtus: Když se moje dítě bude bavit s homosexuálem, může se na něj také „změnit“.
🫂 Realita & co říct: Sexuální orientace se nedá se přenést kontaktem s někým jiným. Děti se nestávají homosexuálními tím, že se baví s vrstevníkem jiné orientace – stejně jako se homosexuálové nestávají heterosexuálními proto, že mají heterosexuální kamarády. Pokud se vašemu dítěti někdo svěří se svou orientací, nejedná se o „nábor“, ale projev důvěry. Možná vnímá vaše dítě jako bezpečný prostor – někoho, kdo ho nebude soudit, a to je velmi pozitivní.

Vždyť to už bylo tisíckrát vyvrácené…

… říkáme si. Jenže psychologický fenomén iluze pravdy spočívá v tom, že tvrzením, která slyšíme opakovaně, začneme věřit a považovat je za pravdivá, přesto, že ve skutečnosti pravdivá nejsou. Zároveň zde funguje přímá úměrnost: čím častěji tvrzení slyšíme, tím vyšší míru pravdivosti mu přisuzujeme.

Právě proto má smysl se k nim vracet a znovu je klidně a věcně rozebírat. Ne proto, abychom někoho shodili, ale abychom rozbili nepravdy, které ubližují a stěžují přijetí nejen sexuálních menšin celou společností.

Hate není názor

Dezinformace nejsou jen názory, i když se za ně jejich šiřitelé nezřídka schovávají. Opakování mýtů živí předsudky, podporuje strach a přispívá k vytváření prostředí, kde je nenávist považována za normu. V kombinaci s emocemi a stereotypy vytvářejí stigma – tedy nálepku „jinakosti“, která se pojí se studem, obavami a odmítáním.

Stigma může vést k tomu, že se LGBTQ+ lidé necítí bezpečně ve škole, v rodině ani ve společnosti, a čelí tak vyššímu riziku úzkostí, depresí nebo sebepoškozování. Strach z odmítnutí je nutí skrývat nebo potlačovat, kým jsou, což se odráží na jejich psychickém zdraví. Studie navíc potvrzují, že přijetí – třeba i jen použití správného jména nebo zájmena – může zásadně zlepšit duševní zdraví těchto lidí.

Nenávist začíná slovy, ale málokdy u nich končí. Vyhazov z domova, šikana ve škole nebo na pracovišti, odmítnutí lékařské péče nebo vyšší riziko bezdomovectví jsou jen některé z praktických dopadů nenávistné rétoriky. LGBTQ+ mladí lidé jsou také častěji umisťováni do institucionální péče, kde se cítí izolovaní nebo diskriminovaní. Z předsudků se mohou stát i zákony – návrhy na omezování práv, zákaz obsahu nebo oddělování dětí kvůli jejich orientaci nejsou výjimečné. A když se na šířené mýty dlouhodobě nereaguje, stávají se základem pro nenávistné projevy i násilí.

Co s tím?

Nemusíme být odborníky na psychologii ani být vybaveni argumenty na každé jedno tvrzení, abychom mohli něco změnit. Stačí, když budeme ochotní naslouchat, zpochybnit nepravdy a postavit se za ty, kterým podobné narativy ubližují nejvíce.

Začít můžeme u sebe – ověřujme si, co čteme a sdílíme. Nepřeskakujme informace, které v nás vyvolávají nepříjemný pocit, ale zkoumejme, odkud pramení.
Když někdo šíří mýtus, zkusme se nehádat, ale ptát se: „Kde jsi to slyšel?“, „Víš, že tohle už odborníci mnohokrát vyvrátili?“
Pokud máme LGBTQ+ lidi ve svém okolí, můžeme jim dát najevo, že je respektujeme (např. právě otázkou na preferované oslovení/zájmeno) a jsou v bezpečí, popř. se zeptat, co ještě můžeme dělat, aby se s námi cítili příjemně a přijatě.
Velkou sílu má i rozhovor s dětmi a mladými lidmi – nejen když přijdou s otázkami, ale i preventivně. Učme je rozlišovat mezi informací a manipulací, názorem a hatem (nenávistným postojem). Dejme jim prostor, kde se nemusí bát ptát, přemýšlet a pochybovat, protože přesně v takovém prostředí vzniká respekt, který v celé společnosti potřebujeme jako sůl a je nejlepším lékem na nenávist.

Dělám dost?

Možná jste rodičem dítěte, které právě učinilo coming out (svěřilo se se svou sexuální orientací). Možná jste učitel nebo učitelka a tušíte, že máte ve třídě queer dítě. A možná teď tápete, jak komunikovat citlivě a empaticky a bojíte se, že uděláte chybu. Možná jste už začali, ale máte pochybnosti, jestli to děláte správně.

Jakékoliv pochybnosti jsou přirozenou součástí procesu a je skvělé, že vás napadají, protože to znamená, že vám na tom, abyste pro dítě byli oporou, záleží, a to je důležitější, než být perfektní.

Co pomáhá? Respekt, bezpečný prostor a podpora. Naopak se vyhněme výčitkám, výslechům nebo snahám dítě ubezpečit, že to „přejde“. Už samotné rozhodnutí svěřit se bývá pro dítě těžké. Když se do toho přidá odmítnutí, shazování nebo křik, může prohloubit úzkosti, deprese a pocit, že není milované takové, jaké je.

Pokud jste pedagog či pedagožka a chcete vědět, jak citlivě a kompetentně reagovat ve školním prostředí, mrkněte třeba na web Učím o LGBT, kde najdete ověřené informace, materiály a doporučení pro práci s queer tématy ve třídě.

V roli rodiče na sebe nebuďte tvrdí, pokud potřebujete čas na to, abyste se s novinou sžili a mohli být pro dítě potřebnou oporou. Přestože přiznání orientace je nejtěžší pro osoby, kterých se týká, rodiče jsou také lidé a mohou prožívat zmatek, nejistotu nebo obavy. Pokud cítíte, že na to sami nestačíte, nebojte se vyhledat odbornou pomoc nebo podpůrné rodičovské skupiny.

Tipy na knihy a filmy

Článkem to nekončí! Pokud vás dnešní téma zaujalo a rádi byste se dozvěděli víc, můžete mrknout např. na knihu Byli jsme tu vždycky, která zprostředkovává 13 rozhovorů queer lidí o jejich životech i nesnázích, kterým musí čelit. Pokud byste téma rádi poznali spíš prostřednictvím novely, zkuste třeba Felix Ever After nebo Já, Simon. Dětem téma hezky zprostředkovává kniha Dva tátové a zvědavá holka.

Z filmové tvorby stojí za zhlédnutí třeba:

A z té seriálové: